Filozofie
O odpovědnosti
Vždy a za všech okolností přebíráme veškerou odpovědnost. Odpovědnost za dílo, odpovědnost vůči zákazníkovi, odpovědnost vůči krajině, kde se stavba nalézá.
Tuto odpovědnost považujeme za základ úspěšného završení díla. Považujeme ji za samozřejmý princip, díky němuž jsme schopni dostát všem svým závazkům. Stejnou míru odpovědnosti také vyžadujeme od našich subdodavatelů.
Proč ale musím tolik zdůrazňovat tak samozřejmou věc jako je odpovědnost? Protože naše společnost je základy postavena na nezodpovědnosti. V architektuře a projektování se tato nezodpovědnost projevuje například nezájmem o místo, kde má stavba vyrůst. Vždyť s domem se hnout nedá, proč tedy existují projektanti, kteří jsou schopni udělat projekt, aniž by viděli, co jím napáchají v místě? Jak je možné umisťovat „naslepo“ domy nabízené v katalogu? Dalším stupněm nezodpovědnosti za dílo je vydání projektu a další nezájem o jeho osud. Vždyť kdo jiný by měl hlídat, zda je dům skutečně prováděn tak jak byl navržen a vymyšlen, než jeho autor? Proč pak vkládat tolik volnosti a moci do rukou stavební společnosti, která hledí spíš na svůj zisk, než na to, aby byl dům realizován řádně a ekonomicky? Vždyť dobrý návrh dokáže už před začátkem stavby u rodinného domu ušetřit stavebníkovi značné finanční prostředky. Je-li zodpovědně připravena dokumentace pro výběr dodavatele, lze ušetřit další peníze a je-li zodpovědně prováděn dozor nad stavbou, pak je možné se vyhnout vícepracím a účtování nesmyslných částek za provedené konstrukce. Nezodpovědnost mnoha projekčních, ale i architektonických kanceláří se pak projevuje například tím, že nechtějí dělat další stupně projekčních služeb. Prostě řeknou, že to dělat nechtějí, nebo neumí. Je potom jejich návrh vůbec realizovatelný? A za jakých podmínek?
My svá díla hýčkáme a přebíráme veškerou odpovědnost až do úrovně odevzdání realizovaného díla. Proto již od začátku připravujeme studii tak, aby šla stavba bez velkých problémů realizovat, byla ekonomická a chovala se vůči okolí a svým uživatelům přátelsky. Každá konstrukce, každý detail dobře navržený a udělaný v předstihu dokáže ve výsledku ušetřit nemalé náklady jak na vlastní realizaci, tak na provozu a údržbě.
Jako poslední odpovědnost bych uvedl odpovědnost ke jménu a odpovědnost, kterou již dnes oceňuje málokdo a to je odpovědnost k tradici. Velmi posiluje tyto principy vědomí, když je možno v archivech nalézt výkresy a návrhy pocházející z rukou předků. Člověk si pak uvědomuje kontinuitu, to, že jeho dílo je součástí linie, která má smysl, neb směřuje do budoucna a přetrvává rozpětí jednoho lidského života.
O trojí krajině
Krajina, jakou chápe laik je krajinou otevřenou a horizontální. Pro snazší uchopení problematiky architektury uvádím pojem trojí krajiny. Tedy něčeho co nás obklopuje a v němž žijeme. Něco co ale také žije svým vlastním životem, mění se, stárne a nakonec zaniká. Dům jako krajina pak je navršení materiálu majících nějaký byť i skrytý řád. Vytváří linie, horizontály, vertikály, zákoutí, průhledy. Vytváří něco co má svůj charakter, co se nějak projevuje a ovlivňuje okolí a vnitřek. Ovlivňuje také tvory, kteří v této krajině žijí. Může jim dát pocit bezpečí, svobody, tepla… A to vše pak se mění v čase a to světlem v různých dobách dne a roku, drobnými změnami, nahrazováním starého novým.
A tato krajina domu pak velmi těsně navazuje na další dvě krajiny: Vnitřní a vnější. Neboť co s domem, který je vytržený z kontextu, nerespektuje své okolí, nedokáže komunikovat se svým vybavením, je narušen nesmyslnými zásahy v okolí, či v interiéru? Proto je naším cílem tvořit nejen dům samotný, ale řešit také zbylé krajiny, které jej obklopují, či prostupují.
Práce architekta tak nekončí navržením disposice domu a stanovením jeho tvaru. Tupé navršení hmot nikdy nemůže být rovnocennou odpovědí na problematiku architektury. Tvar pozemku, jeho výškové poměry, typ okolní vegetace, orientace, příjezdové cesty, podnebí, to vše ovlivňuje podobu domu stejně jako způsob užívání obyvateli, jejich zvyklosti, preference, věk, záliby. To vše musí architekt vzít, podrobit to množství omezení plynoucích z technických podmínek, norem a předpisů, prozkoumat vazby jednotlivých funkcí a zvolit optimální konstrukce a podobu. Pokud pak postupuje pečlivě a rozumně, dostává nejen dům esteticky zvládnutý, ale i ekonomický. Protože není většího zločinu, než marnotratnost a zpupnost. To se pak projevuje ve stavbě přezdobených a obrovských domů s přemírou nevyužitelných ploch a nezvládnutých detailů.
O architektovi
Představy o architektech jsou různé. Nicméně převládá ta, kde architekt je umělec celé dny vysedávající po kavárnách a večer skicující šílené představy vybuzené lecjakými pochybnými způsoby. Ne že bych někdy nerad podobný život zkusil, ale architekt pracující v naší společnosti je technik s estetickým cítěním a koordinátor. Po zaměstnancích vyžadujeme nejen schopnost cítit určité estetické hodnoty, ale také je zkonstruovat. Vyřešit detaily a návaznosti na okolní konstrukce tak, aby vše fungovalo. Zkoordinovat s požadavky kladenými na tyto konstrukce a nakonec to vše vysvětlit prováděcí firmě, případně dělníkům přímo na místě.
K tomu všemu zpracováváme na každý kousek stavby mnoho variant řešení, diskutujeme o nich, probíráme různé způsoby a možnosti řešení a prověřujeme jejich proveditelnost. Mnohé z věcí necháváme v našem nákladu vyrobit a odzkoušet. Výsledná dokumentace je pak natolik provázaná a jasná, že mnoho stavebních firem se již přiznalo, že podle podobně zpracovaná dokumentace se jim do rukou dostane málokdy. Výsledkem je pak obrovská úspora času a peněz při provádění jednotlivých konstrukcí.
Architekt tak stojí jako hlavní koordinátor mezi investorem a stavební firmou a coby spojenec investora, odborník, jehož si najal pro to, aby stavba byla zdárně provedena, dává pozor, aby stavebník za své peníze dostal odpovídající hodnotu v odpovídající kvalitě.